Když jsem byl ještě malej kluk

Když jsem byl ještě malej kluk. Nosil jsem péro, šíp a luk. Ne ne ne, o tom vám dnes vyprávět nebudu. Povím vám o tom, jak jsem jako dítě rád cestoval hromadnou dopravou. Tak jako snad každé dítě jsem jízdu vlakem, tramvají a nebo autobusem prostě miloval. Na rozdíl ale ode mě se děti spíš těší jak to bude drncat, koukají z okna a tak. Já to měl rád hlavně proto, že to byla příležitost navodit hovor s nějakým cizím člověkem.

Tou dobou jsme neměli ještě auto a tak jsme jezdili za babičkou vlakem. Vzhledem k tomu, že jsme museli cestou přestupovat na lokálku, tak cesta trvala poměrně dlouho. Takových lidí jako jsme byli my, bylo tenkrát celkem  dost a tak  bývaly vlaky poměrně často plné a jen zcela výjimečně se stalo, že bychom seděli sami. Sedával jsem u okýnka a vše co viděl jsem ihned komentoval. Stávalo že jsem úplně cizímu člověku ukazoval, že na tom poli běhá krásný "žabant". Ano žabant. To byla dalších z mých tehdejších vlastností. Slovíčka se mi nechtěně trochu motala a dostávala zcela jiné tvary. Musím se ale přiznat, že takové dokonalosti k jaké to dotahoval můj děda, jsem měl tenkrát ještě hodně daleko. Ten s naprostou samozřejmostí říkal místo kečup čeput a ještě se u toho tvářil tak vážně, že obsluha Vlašimského bufetu kam jsme spolu občas chodili, nevěděla s čím mi ten párek má přinést.

Bylo to na jaře a my jsme takto opět cestovali vlakem na venkov. Jeli jsme si užít prodloužený Velikonoční víkend. Ještě doma jsem si s maminkou o všem co k tomu patří povídal a tak jsem již věděl, že tou dobou chodí zajíček, který svým ocáskem barví vajíčka. Drncali jsme si to motorákem, když jsem do ticha vykřiknul "Jé, hale zajíc!" To upoutalo pána co seděl naproti mě a ihned se zvědavě koukal z okna. "Žádného nevidím" povídá mi. "Jé, to je škoda. Už zmizel, ale měl krásný modrý ocásek." zněla moje odpověď.

Jednou jsem takto s maminkou jeli někam tramvají. Nepamatuji si kam přesně to bylo, ale jedno vím jistě, že do zoo to nebylo. Tam se tehdy jezdilo parníkem, aby byl zážitek ještě větší a rodiče byli víc utahaný. Seděl jsem mamince na klíně a užíval si, že máme červenou sedačku, která byla o moc pohodlnější, než ty šedivé s kterýmy  se sedačky objednu střídaly.

Před námi seděl nějaký starší pán v klobouku, který měl cestování asi také moc rád. Poznal jsem to podle toho, že to dlouho nevydržel a začal se se mnou bavit. Cesta tak ubíhala a já pánovi odpovídal na jeho otázky. Byla to taková hra. Pán se mi snažil ukázat něco a doufal, že nebudu vědět co to je. Takto jsme dorazili až k Národnímu divadlu a muž ukázal prstem přes řeku a řekl. "Tahle ta veliká stavba na kopci za řekou je teda co? To určitě nevíš." Zahleděl jsem se z okénka. "To vím náhodou naprosto přesně" odpověděl jsem. "To je Pražský hrad. Žije tam náš pan president soudruh Gustáv Husák se svou chotí." Pán pozvednul obočí, prohlédl si mou maminku a s kýváním hlavy se opět otočil a zřejmě přemýšlel co jsme zač. Zapomněl jsem dodat, že moje odpovědi nebyly nijak stydlivé a vše jsem řekl pěkně nahlas, takže to určitě slyšel i řidič té 17 ve které jsme jeli. V soupravě to jen tak zašumělo a moje maminka měla krásně červené tváře a rozpačitý výraz, který se jí se mnou na veřejnosti objevoval poměrně dost často.

Dnes už mě šípy nebaví. Myslím na holky toulavý....... :)