Orlík - ráj hlučných bláznů 1.

Upozornění! Tento text se nezakládá na pravdě. Postavy jsou vymyšlené a popisované události se nikdy nestaly. A nebo staly? Bůh vím. Je to už dávno. Tak kdo si to má pamatovat?

Když jsem před léty nastoupil do továrny, tak jsem byl ještě takové ucho co se v źivotě teprve snaží zorientovat. Pracoval jsem sám v takové malé dílničce jako klempíř. Snažil se vnutit pozinkovanému plechu nějaký tvar. A byl vlastně děsně spokojenej.

Jednoho dne za mnou přišel do dílny menší energický muž a hned na mě spustil. "Nazdar! Já jsem Honza. Prý chytáš ryby?" Tak jako chytám. Zakoktal jsem odpověď na nečekanou otázku. "Tak to je dobře. Pojedeš se mnou v květnu na velkou rybářskou výpravu. Na Orlík. Umřel mi parťák co se mnou jezdil, tak hledám náhradu" Vlastně jsem ani neměl prostor k nějakému velikému přemýšlení. Byla to prostě hotová věc. A tak začalo naše veliké kamarádství.

bKvěten se rychle blížil a já konečně začal chápat co taková výprava obnáší. Fabrika tenkrát vlastnila rekreační středisko na Orlíku. Byla to taková louka uprostřed hlubokých lesů. Potíž byla v tom, že zájem rybářů o tento květnový termín, který se bral za zahájení sezóny byl několikanásobně větší než byl počet zdejších chatek. A tak se stávalo že o ně byla doslova rvačka. Honza však věděl jak si tyto věci ohlídat a tak jsme chatičku měli.

Týden před odjezdem již všichni žili jen rybama. Veškerej chod továrny se v podstatě zastavil. Místo oprav strojů se u Honzy v dílně svařovaly vidličky, odlévali olůvka a vařila kukuřice. Z důvodů všeobecné natěšenosti se ona kukuřice začala vařit již v pondělí. Aby prý dobře uležela. Jenže ke zděšení všech byla pouhý den před odjezdem totálně kyselá. Tudíž nepoužitelná. A tak se narychlo vařila nová.

Bylo již takovou tradicí, že se vyráželo na výpravu hromadně a nebo alespoň v menších skupinách. Honza pro mě přijel v sobotu se svou žlutou škodovkou 120. Naložili jsme "pušky" jak jsme tenkrát prutům říkali. Hromadu dalších krámů a vyrazili k Pepíkům. Fór byl v tom, že jsme se domluvili na odjezdu v osm hodin a mi přijeli před sedmou. "Pepíku. Ty jsi to spletl. Ale my počkáme, když neumíš hodiny" Seděli jsme s kávou, kterou nám uvařila paní Zdena uprostřed kuchyně, která vypadala jak po výbuchu. Všude bylo mraky rybářského vybavení. Starej Pepík stál u sporáku a na rychlo s houskou v ruce co měl jako snídani, vařil kolínka kaprům. Mladej Pepík v pyžamu kopal na zahradě žížaly. A my si vychutnávali Turka. Když už bylo skoro vše připravené, tak se Honza zvedl a prohlásil, že nebudeme přece jen rušit a že se setkáme až na místě. "Uvidíme se na Orlíku. Ahoj!"

Cesta ubíhala hladce a my si vyprávěli o rybách. Plni očekávání co přinesou příští dny. Jediná zastávka byla v Bernarticích na trhu, kde jsme za celá ta léta co jsme na Orlík jezdili, nikdy nic nekoupili, ale zastávka to byla prostě povinná. Byla to prostě taková tradice. Když říkám že jsme na trzích nikdy nic nekoupili, tak to není docela pravda. Jednou se stalo, že velkej Pepík kterému se nějakou záhadou povedlo vyrazit současně s náma, koupil velice výhodně hrábě na seno. Problém byl že nikdo neměl zahrádku na autě a tak byl nucen hrábě nacpat napříč do vnitřku auta, což kvalitu cestování zrovna moc nezlepšilo. Byla to krásná doba.

Hned po příjezdu mi Honza oznámil, že to bude prostě paráda a jak si tu chlapskou výpravu užijeme. Vybaloval jsem si v chatce nějaké věci, když Honza uviděl moje toaletní potřeby."Hele! Jestli se hodláš mejt, tak jedině rybím tukem! Kdyby ryby to mýdlo z tebe cítili, tak by bylo po všem" a se slovy Žádný správný chlap, nesmí zemřít bos, se svalil tak jak byl v oblečení a botách na postel aby si po té náročné cestě trochu dáchnul........

Chcete vědět jak jsme dopadli? Proč si Jarda málem nezachytal? Jak jsme dělali Zdeňkovi záběry? Jak Pepíci soutěžili? A nebo jak Hedva kuchala ryby?

Napište mi do komentářů ať vím jak pokračovat. Díky