Ploty - historky z vězení 1.

Marie

Když jsem fotil v ženské věznici na jednom oddělení ke mně přistoupila starší žena. Říkejme jí třeba Marie. "Pane Honzo, pane Honzo. Vás mi posílá samo nebe." Spustila hned na mě. "Vy mě musíte vyfotit. Půjdeme do sprchy a vyfotíte mě nahou" Naprázdno jsem polknul a nějaký okamžik vstřebával tuto informaci. "Musíte mě vyfotit. Slyšíte mě? " Vrátila mě Marie zpět do hovoru…

"Nahou? No to fakt nemohu. Nejde to. Bránil jsem se jejímu požadavku. "Musíte. Je to pro mě moc důležité" Koukal jsem na Marii a vysvětloval jí že to nejde. "Všechny fotky dávám vedení věznice ke schválení. Taková fotka mi neprojde"

Ke schválení? Tuhle ale nesmí nikdo vidět. Vyfotíte mě tajně a nebudete jí nikomu ukazovat. Je tady se mnou dozorkyně říkám. Ta vše sleduje. Toho se nebojte. Půjdeme do sprchy a holky jí mezitím zabaví. Je to pro mě šíleně důležité. Jsem tu již dlouho a můj muž mě léta neviděl nahou. Bojím se že mě už nebude chtít.

Opravdu to nejde. Bráním se tomu šílenému nápadu. Marie, fakt ne. A hlavně. Já si nesmím od vás nic brát. Ani papírek s adresou. Jméno bych si možná ještě zapamatoval ale adresu rozhodně ne. Bráním se vytrvale. Adresu? Vytřeštila na mě oči Marie. Ano adresu. Odpovím.

Nechápavě koukala kolem sebe a jakoby nevěřila vlastním uším. Po chvilce se na mě podívala a řekla. A vy neznáte adresu na Bory?

Milan

Byl jsem v kuřárně na jednom z oddílů mužské věznice. Pokuřoval jsem. Fotil a do toho se bavil s odsouzenými. Jednoho z přítomných zaujala moje čepice a zkusil to na mě. Máte hezkou čepici. Necháte mi jí vyzkoušet? K jeho překvapení jsem mu jí narazil na hlavu a pochválil ho že by mu celkem slušela. Celá kuřárna v tu chvíli ožila a bylo vidět jak jsem u přítomných stoupl v ceně že se jich neštítím. Atmosféra byla čím dál víc uvolněná a kuřárna se plnila dalšími odsouzenými. Dozorce mě nechal tak trochu svému osudu a já byl rád že si hezky fotím. Sice to v zaplněné místnosti plné lidí a kouře nebylo úplně komfortní, ale o to víc autentické.

Byl jsem úplně vzadu u okna abych nefotil proti světlu. Když jsem byl v nejlepším, tak ke mě přistoupil Milan. Byl to evidentně kápo celého patra.

Pane Honzo. Máte všechno? Zeptal se mě nečekaně. Jak všechno? Co tím myslíte? No jako jestli vám nic nechybí. Pořádně si vše hlídejte. Kluci jsou zde šikovný. Hlavně občanku. Bez ní vás odsud nepustí….. To byla pro mě zcela nečekaná situace. Zběžně jsem projel kapsy abych se ubezpečil že mám vše. Měl. Buďte na sebe opatrný a než odejdete tak to ještě zkontrolujte. Kdyby něco tak mi řekněte a já vám to vrátím. Působíte na mě jako fajn chlap. Řekl a šel na cimru….

Máňa

Stalo se a já se zcela náhodou setkal i s asi nejznámější českou vězenkyní. Je známá tím, že nedokáže už žít jinde než ve vězení a tak při propouštění vždy usedavě pláče že nikam nechce. Na svobodě rychle něco provede aby byla rychle zpět.

Jak se jmenuješ? Zeptala se mě. Honza. Já jsem Máňa. 

Zavedla mě na pokoj a ukazovala kde spí. Potom se mě zeptala. Nedal by jsi mi cigáro Honzo? Tuto otázku upřímně nemám moc rád. Ne že bych byl lakomej ale po jedné zkušenosti se snažím cigarety nikomu nedávat s vysvětlením že nemohu. Nikdy jich totiž nemám u sebe tolik abych mohl dát všem co tam kouří a pak to jen vyvolá závist a zlou krev.

Opravdu nemohu Máňo. Mám to zakázané. Trochu zalžu. Jenom jednu nebo dvě. Ona na to. Ne fakt nejde to. Jednu. Prosím. Do toho se vložej ostatní spolubydlící a začnou mě přemlouvat ať jí jednu dám. Dokonce jedna vstane s tím že jde zabavit ostrahu. Povolil jsem a vytahnul dvě cigára. Dal je Máňe do kapsy jejího Sintru. Řekli jsme tři! Řekla Máňa a zasmála se na mě.

Tak a jdeme kouřit Honzo. Tak jo. V klidu kouříme. Já jí u toho fotím. Nemáte prosím cigáro? Zeptá se náhle jedna z odsouzených žen.

Cigáro? Zeptala se Máňa. Jsi blázen? Vždyť Honza tady nikomu nic nesmí dávat. Umíš si představit jakej by to byl průser? Ty jsi fakt úplně blbá…